Podařilo se jí sice dostat se zpátky jakžtakž do přímého směru, ale brzy si uvědomila, že to nebude nadlouho. Tah doleva byl příliš silný. Nakonec to vzdala a jenom navedla auto bezpečně ke krajnici, kde se dvěma koly stále na asfaltu zastavila. Instinktivně zapnula výstražná světla a zhluboka vydechla.
„Do prdele,“ řekla nahlas.
Znělo to jako pneumatika, pomyslela si. A pokud to tak je...sakra, vždyť já ani nevím, jestli tu někde mám rezervu. To mám za to, že se všude vláčím v téhle staré šunce. Začíná se ti to psaní docela dařit, holka. Možná bys občas mohla utratit trochu peněz za letenky a auto z půjčovny, co?
Odjistila kufr, otevřela dveře a vystoupila do noci. Vzduch už byl ostrý, jak se zima pomalu snášela na středozápad a vytlačovala podzim. Delores si přitáhla k tělu kabát a z kapsy vytáhla telefon. Nijak ji nepřekvapilo, když si na jeho displeji přečetla, že tu není žádný signál. Za těch dvacet minut, co se odmlčela navigace, si na to už docela zvykla.
Namísto telefonu se tedy podívala na pneumatiky, aby zjistila, že přední i zadní na straně řidiče, jsou prázdné. A nejenom to. Byly proražené. Když si jednu z nich prohlédla pozorněji, zjistila, že se na ní ve světle hvězd něco blýská. Poklekla, aby zjistila, co to může být.
Sklo, pomyslela si. Vážně? Jak by mi sklo mohlo takhle prorazit kola?
Prohlédla si pneumatiku pozorněji a objevila několik dalších, poměrně velkých kusů skla. Když se však ohlédla zpátky po silnici, nic tam neobjevila. To však o ničem nevypovídalo, protože měsíc byl povětšinou ukrytý za větvemi stromů a okolí tak bylo temné.
Vydala se tedy ke kufru, i když věděla, že ať už tam nalezne cokoliv, bude to nejspíše k ničemu. I kdyby tam ta rezerva náhodou byla, stejně potřebovala dvě.
Nakonec dveře kufru jenom lehce nadzvedla a rozzlobeně - a trochu i vystrašeně – je zabouchla, aniž by se vůbec obtěžovala se tam podívat. Znovu sáhla po telefonu a s pocitem bezradnosti, se opřela zády o auto. V naději, že vyšší poloha postačí na zachycení alespoň slabého signálu zvedla telefon nad hlavu.
Nic.
Nevyšiluj, poručila v duchu sama sobě. Ano, jsi uprostřed ničeho. Ale dřív nebo později se tu někdo musí objevit. Všechny cesty někam vedou, no ne?
Rozzlobená tím, jak špatně se její víkend vyvíjí, se vrátila do auta, kde topení skýtalo přece jenom příjemnější prostředí. Natočila si zpětné zrcátko tak, aby ihned viděla světla jakéhokoliv auta přijíždějícího zezadu a zadívala se kupředu, aby to samé ohlídala z druhé strany.
Během toho dumala nad nepovedenou autogramiádou, poznamenanou nízkou návštěvností i svými mnohem současnějšími potížemi, když tu spatřila, jak se zepředu přibližují dvě světla. V té chvíli čekala jenom sedm minut, a tak si pomyslela, že alespoň v tuto chvíli má trochu štěstí.
Rozsvítila čelní světla, aby ještě zvýšila vlastní viditelnost, kterou doteď zajišťovaly jenom všechny čtyři blinkry, otevřela dveře a vystoupila. Zůstala stát blízko u auta, ale zároveň mávala na to přijíždějící, které se ukázalo být náklaďákem. Ulevilo se jí, když světla začala zpomalovat. Vozidlo sjelo ze silnice k její straně a zaparkovalo čumákem přímo naproti tomu jejímu. Jeho řidič vypnul světlomety a rovněž zapnul výstražné blinkry. Vystoupil.
„Zdravíčko,“ řekl asi tak čtyřicetiletý muž.
„Dobrý,“ odpověděla Delores. Prohlédla si jej, ale pořád ještě se příliš zlobila na vlastní osud, než aby si dělala hlavu z cizince, který se tu u ní zastavil uprostřed noci a na míle od civilizace.
„Potíže s autem?“ zeptal se.
„Spousty,“ odpověděla Delores a ukázala rukou k pneumatikám. „Píchla jsem obě najednou. Věřil byste tomu?“
„No, to je hrůza,“ řekl muž. „Volala jste Triple A nebo servis nebo někoho?“
„Nemám signál,“ odpověděla. Skoro ještě dodala, „Nejsem zrovna zdejší,“ ale nakonec si to rozmyslela.
„Můžete si půjčit můj,“ řekl. „Obvykle tu mám minimálně dvě čárky.“
Přistoupil k ní a sáhl do kapsy pro telefon.
Jenomže to, co vyndal, telefon nebyl. Vlastně to hned nebyla schopna poznat. Nevěděla, co vidí. Nedávalo jí valný smysl, co to může být a...
Najednou to letělo rychle na její tvář. Zlomek vteřiny před tím, než došlo k nárazu, konečně poznala tvar té věci, jež si tak rychle nasadil na prsty.
Kovový boxer.
Když ta okovaná pěst narazila do jejího čela, zahřmělo to. Potom následoval blesk bolesti, jenž projel tělem od hlavy dolů a způsobil, že se jí podlomila kolena. Padla na silnici a poslední, co si ještě stačila všimnout, byla světla jeho náklaďáku a mužův obličej, který se nad ní téměř ustaraně skláněl. Potom už byla jenom tma.
KAPITOLA PRVNÍ
Mackenzie Whiteová stála pod svým černým deštníkem a dívala se, jak je rakev pomalu spouštěna do hrobu. Lilo jako z konve. Vzlykání zúčastněných se v tom dešti bubnujícím o holou zem i okolní náhrobky skoro dokonale ztrácelo.
Mackenzie se smutnýma očima naposledy dívala, jak její bývalý parťák pomalu odchází ze světa živých.
Rakev zvolna sjížděla po ocelových kolejnicích, ke kterým byla připevněna během celého obřadu. Stáli při ní Bryersovi nejbližší. Většina z procesí se po pastorově finální řeči pomalu rozešla, ale tihle zůstali až do konce.
Mackenzie stála trochu stranou. Přišlo jí, že, přesto že si s Bryersem navzájem několikrát zachránili život, vlastně se tak dobře neznali. Fakt, že neměla ponětí, kdo ti lidé kolem rakve jsou, to všechno jenom dokazoval. Byl tam muž, který vypadal asi tak na třicet let a dvě ženy, choulící se pod velkou černou pláštěnkou.
Když se Mackenzie poté odvrátila, povšimla si ještě postarší ženy, jež se rovněž držela trochu dál. Před deštěm se chránila deštníkem. Byla celá v černém a v tom deštivém výjevu jí to docela slušelo. Její vlasy byly dokonale šedé, stažené vzadu do drdolu, ale přesto z nějakého důvodu působila mladě. Mackenzie ji pozdravila pohledem, když kolem ní procházela.
„Znala jste Jimmyho?“ zeptala se jí ta žena najednou.
Jimmyho?
Zabralo skoro vteřinu, než si uvědomila, že ta žena mluví o Bryersovi. Mackenzie jeho křestní jméno předtím slyšela asi jenom jednou nebo dvakrát. Vždy pro ni byl jednoduše Bryers.
Možná jsme si nebyli ani tak blízcí, jak jsem si myslela.
„Znala,“ odpověděla. „Pracovali jsme spolu. A co vy?“
„Bývalá manželka,“ řekla žena, roztřeseně si povzdechla a potom dodala: „Byl to skvělý chlap.“
Bývala manželka? Bože, já ho fakt vůbec neznala. Záhy jí však odkudsi z podvědomí vyplula vzpomínka, že se během jedné z jejich dlouhých společných jízd zmínil o tom, že byl rozvedený.
„Ano, to byl,“ řekla Mackenzie.
Chtěla