Natáhla ruku, aby znovu zazvonila, ale než to stačila učinit, dveře se otevřely. Muž, jenž se v nich objevil, byl zcela běžné postavy i vzrůstu. Susan by mu tipovala asi tak čtyřicet let. Ze způsobu, jakým otevřel dveře a usmál se na ni, však čišelo cosi ženského.
„Dobré ráno,” řekl.
„Dobré ráno,” odpověděla.
Věděla, jak se ten člověk jmenuje, ale už během tréninku se naučila, že to jméno nesmí používat, dokud plně nezapřede konverzaci. Když je člověk oslovil hned na začátku jménem, měli lidé tendenci se cítit spíše jako lovná zvěř, než zvažující zákazníci - i když třeba sami o schůzku předem požádali.
Jestliže nechtěla, aby položil otázku jako první a převzal tím otěže rozhovoru, musela promluvit sama. Dodala tedy: „Říkala jsem si, jestli byste neměl chvilku promluvit si se mnou o vaší současné dietě.”
„Dietě,” ušklíbl se muž. „Já na dietě zrovna moc nejsem. Tak nějak jím to, co se mi zrovna chce.”
„Ach, to musí být skvělé,” nasadila Susan cvrlikavý tón. „Určitě ale víte, že mnoho lidí po třicítce nemůže něco takového říci a přitom být zároveň i zdraví.”
Teď se muž poprvé podíval na její tašku. Znovu se pousmál, ale tentokrát to byl úsměv člověka, který pochopil, o co tu kráčí.
„Takže, co vlastně prodáváte?”
V té větě bylo docela dost sarkasmu, ale aspoň, že jí zatím nezabouchl dveře před obličejem. Vyhodnotila to jako svoje první vítězství na cestě dostat se do domu. „Zastupuji New You University řekla. „Nabízíme snadnou cestu, jak mohou lidé po třicítce zůstat ve formě, aniž by museli chodit do posilovny nebo výrazně měnit životní styl.”
Muž si povzdechl a jeho ruka bezděky sáhla po dveřích. Na tváři se mu rozhostil znuděný výraz. Byl připraven ji vypakovat.
„A jak to děláte?”
„Díky kombinaci proteinových koktejlů z našich vlastních proteinových prášků a více než padesáti zdravých receptů, které výživě vašeho těla dají ten správný impuls.”
„Toť vše?”
„Toť vše,” odpověděla.
Muž vše na chvilku zvažoval a díval se přitom na Susan a na velkou tašku, kterou s sebou přinesla. Potom se podíval na hodinky a pokrčil rameny.
„Víte co?” řekl. „Za deset minut musím odjet. Pokud mě za tu dobu zvládnete přesvědčit, máte nového zákazníka. Udělám cokoliv pro to, abych nemusel znovu do tělocvičny.”
„Výtečně,” řekla Susan a vnitřně se přitom otřásla nad falešným tónem vlastního hlasu.
Muž ustoupil stranou a pokynul jí, ať jde dovnitř. „Pojďte dál,” řekl.
Susan vstoupila do malého obývacího pokoje. Na omlácené nábytkové stěně stál prehistoricky vyhlížející televizor. V rozích místnosti bylo pár zaprášených křesel, jež doplňovaly rozvrtanou pohovku. Všude byly keramické figurky a vyšívané ubrousky. Místnost působila, jako kdyby patřila spíše nějaké staré ženě a ne čtyřicátníku mužského pohlaví.
Nechápala proč, ale ani trochu se jí v té místnosti nelíbilo. Okamžitě však ten neurčitý, pudový strach zahladila logickým uvažováním. Buď je prostě divnej, anebo ten dům vůbec není jeho. Možná, že tu žije s matkou.
„Můžu sem?” zeptala se a ukázala na konferenční stolek stojící před gaučem.
„Ano, tam je to v pořádku,” odpověděl muž, usmál se na ni a zavřel dveře.
V okamžiku, kdy se s klapnutím zavřely, sevřel se Susan žaludek. Měla pocit, jako by se v místnosti náhle prudce ochladilo a všechny její smysly na to reagovaly. Něco nebylo v pořádku. Byl to bizarní pocit. Podívala se na nejbližší keramickou sošku, zpodobňující malého chlapce, který táhne vozík. Jako kdyby jí snad mohl dát odpověď.
Susan spěšně sáhla po své tašce. Vyndala z ní několik proteinového přípravků New You University a malý mixér (tržní cena je 35 dolarů, ale vy jej máte s prvním nákupem zcela zdarma!). Snažila se uklidnit.
„Teď,” začala a snažila se přitom znít klidně, i když jí mrazilo v zátylku. „Zajímáte se spíše o redukci váhy, přibrání svalové hmoty anebo udržování vaší stávající váhy?”
„Nejsem si jistý,” odpověděl, zatímco stál na druhé straně konferenčního stolku a patřil na její výrobky. „Co byste tak řekla?”
Susan najednou nemohla ani mluvit. Měla strach a přitom vůbec nechápala proč.
Podívala se směrem ke dveřím. V té chvíli už se jí i rozbušilo srdce. Zamknul ty dveře, když je zavíral? Nevzpomínala si, že by slyšela klapnutí zámku.
Uvědomila si, že ten člověk pořád ještě čeká na její odpověď. Přinutila se zapudit všechny svoje pocity a znovu se naladit do role prodejní agentky.
„Inu, já nevím,” odpověděla.
Chtěla se znovu podívat ke dveřím. Najednou měla pocit, že oči všech těch porcelánových sošek směřují přímo na ní. Jako oči nějakých predátorů.
„Nestravuji se nijak špatně,” řekl ten muž. „Mám ale slabost pro limetkový koláč. Budu stále moci jíst limetkový koláč, když budu na vaší dietě?”
„Pravděpodobně,” odpověděla, prohrábla se svými materiály a nevědomky si přitáhla tašku blíže k tělu. Deset minut, pomyslela si a přitom zápolila s každou vteřinou. Říkal, že má deset minut. To přece zvládnu.
Našla malou brožurku o tom, co mohl člověk jíst, když byl na jejich dietním programu. Podala ji muži. Ten knížku převzal a bříška jeho prstů se při předání na malou chviličku otřely o hřbet její ruky.
Alarm v její hlavě se rozezvučel podruhé. Musela se odsud dostat pryč. Ještě nikdy, když vstoupila do klientova domu, nic podobného necítila, ale teď ten pocit byl tak urgentní, že nemohla myslet na nic jiného.
„Je mi líto,“ řekla a začala sbírat svoje materiály zpátky do tašky. „Ale právě jsem si uvědomila, že ani ne za hodinu mám schůzku a je to až na druhé straně města.“
„Ach,“ reagoval, ale nevzhlédl od brožurky, kterou mu dala. „Inu, to chápu. Samozřejmě. Doufám, že tam stihnete včas dorazit.“
„Díky,“ řekla kvapně.
Vrátil ji brožurku a ona ji třesoucí se rukou převzala. Strčila ji do tašky a vydala se ke dveřím.
Ony byly zamčené.
„Omluvte mě,“ řekl muž.
Susan se otočila, aniž by spustila ruku z kliky.
Přilétající pěst ani nezahlédla. Prostě najednou narazila do její čelisti. Susan pocítila na jazyku chuť vlastní krve. Další vjem zaznamenal dopad zpátky na gauč.
Otevřela