„Tak, beze všeho. Vzal si příčinu, že pes běhal bez klády na krku u lesa. Přišel k nám, a že psa musí proto zastřelit, a hned se k tomu měl. Ale pes byl divoký a nechtěl rány dočkat.“
„A kde ho chtěl střelit?“ ptal se P. Vrba.
„U nás ve stavení, v síni. A když Vořech, to byl ten pes, takový krásný, veliký, a jak hlídal, pořád pobíhal, lítal a štěkal, poručil ten lotr, aby ho bratr na provaz uvázal a podržel. A tu můj bratr, dej mu pánbůh, vzkřik celý bez sebe: ‚A kdyby mne na tom místě zastřelili, to neudělám.‘ Tak se ten myslivecký teprv rozvztekal a hrozil; a když bratr neposlechl, tak musili mysliveckému psa uvázat, totiž jiní, bratr ne, ten nic, ten to nechtěl ani vidět. Na zahradě, u slívy, tam psa uvázali a tam ho ten – bouch, zrovna do oka, aby si kůži nepokazil.“
„Fi –,“ zvolal Šedivý, „a ještě si snad kůži vzal?!“
„Ba vzal, jako jiní; ze Sadské poslal rasa, aby psa odřel.“
„Sám ras!“ prudce zvolal P. Vrba.
„A jak bratr?“ ptal se Kramerius.
„Ten to brzo zaplatil, že se ozval. Ani ne za týden, oral na poli, a tu se přihnal ten myslivecký, a zrovna na bratra, že je pytlák, že hubí zvěř a pytlačí, a hned ukázal oka, ta že našel v trní u našeho pole, a hned také bratra šacoval, že má jistě koroptve – A sám měl v ruce koroptví pírka, a teď se dal do bratra a křičel, že je u něho našel, jako u bratra, a cpal mu je do očí, že je měl v kapse a že chytá koroptve. Bratr se bránil – ale jaká obrana! Jak jednou mládenec nebo hajný udal, to bez řečí, to bylo všechno mamo. Bratr musel v sobotu do jagrhausu, tenkrát v Havransku – A drazí páni, kdo se dostal do jagrhausu, s tím bylo zle, ne–li amen – ten musil na lavici – ale takové jistě neviděli. Byla schválně pro člověka, ležel v nijako ve formě, a když do ní lehl, tak ho nahoře zašroubovali, že sebou nemohl ani hnout. A do té musil, kdyby i na kolena klekl a prosil nebo krvavě plakal. A můj bratr musil taky, a ten mládenec s hajným ho tak ukrutně mlátili, že jsme si ho musili odnést. A z těch ran měl pak smrt –“
„A to se stalo bez trestu!“ zvolal P. Vrba.
„A nebylo líp, až přišel on, soudce spravedlivý a otec,“ dodal starý sedlák. Vrba i Šedivý pohlédli z něho tázavě na Krameria. Ten oběma na vysvětlenou řekl:
„Pantáta jest horlivý čtenář –“
„A přišel si sem pro knížky,“ mínil Šedivý.
„Sprostný a chudý člověk nesmí povznést svých očí k bohaté tabuli“ – a sedlák upřel své zraky na regály plné knih. „Musí hladovět i v tom a nesmí prohlédnout.“
P. Vrba byl tou odpovědí zaražen. Ne její formou, nebo té porozuměl z poznámky Krameriovy; ale obsah její jej překvapil. A vtom ještě uslyšel to o staré bibli. Kramerius jim pověděl, proč pantáta přišel, a doloživ, jak ta babička chudá plakala pro tu knihu, řekl pojednou sedlákovi, že tu knihu nekoupí. Ten se nemálo zarazil, ale P. Vrba, vystihnuv úsměv i pohled Krameriův, zakýval souhlasně hlavou a ohledávaje kapsy ochotně pravil:
„Jsem s vámi – napolovic, napolovic – vlastně načtvrt, náš pan farář tu druhou částku nahradí, musí.“
„A já také něco přidám,“ doložil Šedivý porozuměv, co se chystá. Za chvilku poté měl starý sedlák v hrsti kolik dvacetníků. Žasna hleděl na ně i na nenadálé dárce; žasl však ještě více a děkoval, když mu Kramerius oznámil, ať ty peníze dle uznání dá tomu vojáčkovi, ale ten ať je opatrný, ať nedá všecko tomu kaprálovi spolknout, a on, Šlechta, ať vezme zas bibli s sebou staré Brtkové.
„A tu máte vy od cesty,“ dodal Kramerius a dal mu dvě knížky, kteréž z regálu vybral. „Když tak rád čtete.“
„A ve kterých kasárnách jest ten synek?“ ptal se P. Vrba.
„Na Dobytčím trhu, velebnosti.“
„Aha, tedy u nás, snad zrovna v mém pokoji – Byl jste tam už někdy?“ Když sedlák zakroutil hlavou, dodal:
„Tak vám ta kasárna ukážu. Máme jednu cestu. Ale počkejte chvilku.“ Obrátiv se ke Krameriovi, dodal:
„Jest psovský čas, v koleně mně to vrtalo a ještě tam mám ty mravence, ale nevydržel jsem doma. Chtěl jsem spatřit vaši novou Expedici, víte, Expedici Královských poštovských novin, královských –,“ opakoval s důrazem.
„Ach, všiml jste si –,“ a Kramerius se usmál. „Ano, královských. Máme teď jen krále –“
„A zůstane to tak?“ ptal se P. Vrba.
„Nechám to tak, dokud to na titulu nechají – A myslím, že nechají, alespoň teď. Budeme mít bohdá brzo korunovaného krále.“
„Víte néco, slyšel–li jste něco?“ tázal se rychle, nedočkavě P. Vrba.
„Baron Neuberk ti něco řekl?“ tázavě doplnil Šedivý.
„Ano, povídal, že tu v Praze bude brzo držán sjezd. Stavové se sjedou. Podají stížnosti, ale nejprve budou prý žádat o korunu, aby byla z Vídně vrácena. Povídal to hrabě Kolovrat, kanclíř, a hrabě Lažanský, Prokop, nejvyšší sudí. Ten to baronovi také řekl.“
„A to jsem chtěl slyšet, to jsem chtěl slyšet!“ opakoval P. Vrba a mnul si vesele ruce. „Vida, dobře jsem hádal, však jsem to panu faráři povídal. Už ne rex non coronatus, už ne; a dobře že jsem sem šel. Však jsem si hned pomyslil, že se takhle více toho dovím nežli z novin.“
„A já bych stavům ještě jedno poradil,“ pravil Kramerius, „aby také o to žádali, a důtklivě, aby nový král mateřský jazyk opět do všech našich škol a kancelářů zavedl. Nebo jen tak okřejeme –“
„To to, pane, to ale já myslím, že se to teď změní; dřív, víme, za nebožtíka, to ne, ten samou němčinu,“ mluvil horlivě P. Vrba. „To s korunou jest dobrý začátek. A vůbec, milí zlatí, já se těším, že bude teď jinak, a věřím, víte, co v Písmě svatém psáno: Co se bouříte a pláčete? Neumřelať, ale spí –“ A zdvihnuv pravici do výše, potřepal jí, a obočí vypjav, opakoval: „Neumřelať!“
Ale vtom už sebou škubl, jak zaslechl hlahol zvonů.
„Poledne! Pan farář bude čekat. Tak už nic nového, pane Kramerius? Tak pojďte, pantáto, zavedu vás.“ Podav ruku Krameriovi i Šedivému, měl se k odchodu. Ale u samých dveří se zastaviv, ptal se, nebyl–li tu někdo v makovém plášti kupovat Paprockého. Uslyšev, že nebyl, dal se do smíchu a pravil: „Však on přijde. Hledá svůj rod šlechtický, Herr von Lidlowa. Ať si Paprockého dobře počítáte, takový bohatý soused a šlechtic k tomu ať platí. Spánembohem! Tak pojďte, pantáto.“
Sedlák, dosud sedě stranou a pány pozoruje a jejich hovoru naslouchaje, vstal na vyzvání knězovo, ale hledě z bible na Krameria, ptal se ho, jestli to tedy tak, má–li bibli opravdu zase vzít staré Brtkové. Když Kramerius přisvědčil, děkoval staroch znovu za Brtkovou a sám za knihy a dodal, podávaje Krameriovi drsnou svou pravici:
„Vzácný pane, jsou jako náš sloup a naše světlo. Aby jich pánbůh ve zdraví zachoval.“
Kramerius mu stiskl ruku a zval jej, aby zas, až přijde do Prahy, se tu zastavil a aby pozdravoval rychtáře Vaváka, aby už zase jednou přišel, že už tu dávno nebyl ani nepsal.
Tu