Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. «Na koho budeš myslet?» ptala se Elška Báry. – «Milý bože, nemám na koho,» vzdychlo si děvče. «Hodím nazdařbůh věneček, popluje za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.»
Elška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře: «Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,» doložila s povzdechem. «Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, – vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče – a měla bych myslet na muže a vy ne?»
«Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. – Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. – Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?» – «Ne, ne,» zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, «na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!»
«Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?» ptala se Elška.
«Což nevíte, Elško, jak to chodí? – Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. – Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. – Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,» dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: «Svrchovaný čas!»
Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. – Uprostřed mostku se zastavila. «Hoďme zároveň,» pravila Elška, držíc věneček nad vodou. – «Tedy!» zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. – Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: «Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.» – Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.
Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. «A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!» ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. «Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.»
«Ovšem,» řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.
«Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?» ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.
«Což si to myslíš,» šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, «líbí se mi tu, ale…»
«Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?» dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.
«Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,» pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; – Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. – Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. – Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
«Po cestě si to povíme,» pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
«Ale kterak jsi to poznala na mně?» ptala se Elška.
«I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; – jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.»
«Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,» ouzkostlivě pověděla Elška; «ona by se hněvala, nelíbil by se jí,» doložila.
«Zná ho?» – «Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.»
«Ten doktor? Vidíme; – vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?»
«Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,» skoro plačtivě povídala Elška.
«Což není libný?»
«Ach Báro,» vzdychlo si děvče, «tak krásný člověk není v celém okolí jako on.»
«Snad není bohatý?»
«Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?»
«To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.»
«Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.»
«No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, – že ho máte ráda.»
«Já jim to nesmím povědět, pražská