F. L. Věk (Díl třetí)
I. JAKO PROLOG V NĚM P. MATOUŠ VRBA VYSTOUPÍ
Každý rok zjara, někdy také až po žních, vzal P. Matouš Vrba svůj tmavomodrý plášť ze staré dubové skříně i červený velký deštník s plechovou, žlutě lesklou rukojetí, přichystal ten plášť a někdy také ten deštník v České expedici a vypravil se do kraje. Pokaždé jinam.
Ten plášť jeho byl velký, měl dlouhý límec, vespod samé kapsy, celý labyrint kapes, a byl jako malou filiálkou České expedice.
Z plátěných jeho skrýší vytahoval na svých potulkách knížku za knížkou, starší i novinky, ty tenké knížky na hrubém papíře švabachem tištěné „písmem hrabovských dědiců“ nebo u Jana Beránka impresora, spisy Krameriovy, Rulíkový a jiných, a prodával je i rozdával dle potřeby a místa.
Ale pokaždé bral na své výpravy několik výtisků Thámovy Obrany a Rulíkovu Slávu a výbornost jazyka českého. Ty udával nejvíc po městech. Pro vesnice a městečka tajily hlubiny jeho kapes dost Českých Amazonek, Mnislavů a Světivin, dost Historií o slovutném národě českém, také slušný počet Historií o Magoleně a Zazděné slečně a jiných kratochvilných historií.
Dařilo se mu různě. V panských kancelářích mu ukazovali dvéře, ve městech se mu leckdes vysmáli nebo si ukazovali, že se mu mate v hlavě. Zato páni bratři na farách vítali ho jako milého hosta a písmáci a čtenáři v městečkách i po vsích nemohli se ho dočkat a těšili se na něj, co jim přinese nového.
U těch rád zasedl v jejich nízkých začoudlých sednicích povalového stropu. Sám prožil v takové jizbě své mládí a v takové také pracoval kdysi za stavem, nežli se dal na studie. Kořeny jeho bytosti tkvěly v lidu, z něhož pošel, jemuž jako kaplan léta sloužil. Rozuměl mu a měl srdce pro všecku jeho tíseň.
S těmi strejci si chutě porozprávěl nebo se i zasmál jejich nápadům, vyposlechl jejich rozumy, jejich jadrnou řeč, a odpovídal na jejich dotazy. Mnohému z těch písmáků v očích zahrálo, když šedý kaplan vykládal, jak v Čechách bývalo, když vypjal obočí, a třepetaje vztyčeným ukazováčkem, opakoval: „Neumřela, neumřela, ale spí!“
Zato na zámeckých dvorech, na schodech kancelářských dost často v duchu i nahlas zahuboval na ty zpanštilé pisáky, na ty hloupé mudráčky, že jako slepí se klaní německé módě a na svůj jazyk zuby šklebí a posmíšky si z něho dělají.
Kromě německé módy rozpalovali mu také často krev ti „jakubínští svobodníci“, jak říkal, kvůli kterým se strhla ta válečná vichřice, a to že je ovoce toho stromu francouzské svobody, samá krev, samé popravy i ta nekonečná vojna.
Ze skrýše jeho kapes vycházely proto kromě Ribrcola na krkonošských horách, kromě Marana a Onyry také: Ludvíka XVI. toho jména krále francouzského ortel, smrt a kšaft i Náležité vypsání ukrutné smrti, kterou Marie Antonia, královna francouzská, podstoupiti musila —. Spis svého přítele, milčického rychtáře Fraňka Vaváka, nadepsaný Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském v národu francouzském učiněná, vychvaloval zvláště horlivě a šířil.
„To je knížka, milý bratře Čechu, jako břitva,“ velebil, „ta těm jakubínům sází a taky těm našim zpozdilcům, kteří sobě myslí, že by Francouzové zrušili načisto robotu, kdyby se k nám dostali a naše vojsko zahnali. Tohle! Tohleto!“ a ťukal prstem do čela: hned však Vavákovu knížku rozvíral a nakvap v ní listy obracel, až vykřikl, ukazuje na hrubý dřevoryt:
„Tuhle, tu ji máte. To je ona, to je gilotina, to je věrné vyobrazení, takhle vypadá, to je ten strom francouzské svobody.“
Tak chodil v čepici od týla kupředu do polovice beránkem lemované, s malým dýnkem a střapečkem, se stínidlem vespod zeleným, v límcovém tmavomodrém plášti plném kapes. Velký červený svůj deštník nemohl často ani rozevřít nad svou hlavou hustých, šedých vlasů, jmenovitě když z Prahy vycházel, poněvadž i do jeho nitra nacpal knížek, zvláště těch tenčích.
Tak putoval v černých punčochách a ve střevících ne zrovna módních, bez přezky, chodil hlavní silnicí, vyhýbal se těžkým formanským vozům vysoko naloženým, poště i diligencím v oblacích prachu se ženoucím, ohlížel se za cválajícími kurýry ve tmavém fráčku s oranžovými výložky, ve vysokém klobouku s žíněným ohonem, potkával krosnáře, slovácké olejkáře, židy s ranci i písničkáře, tovaryše vandrovní s tlumokem pěkně zřízeným.
Často pohovořil s tím, oním, přidal se kus cesty, zastavil se v hospodě při silnici, před níž i pod jejíž kolnou stávalo plno povozů formanských, divných okročů zelených nebo žlutých i cestovních kočárů. Poseděl, pohovořil, prodal nebo i jen podal z kapsy nebo deštníku, jmenovitě v čas vagací, když setkával se s chudými studenty, kteří chodili hlavně po farách a sháněli viaticum.
Pojednou však opouštíval hlavní silnici, dal se napravo, polem do vsí, topolovou alejí k osamělému dvoru, odpočíval ve stínu plané hrušky v širém poli nebo ve stínu starých líp, chodil proti vodě jako krajánek po mlýnech. Znalť už svá místa, věděl, že ve mlýnech rádi čtou, že mlynář koupí, že dá, a kdo by už také koupil, když ne „pan otec“!
Chodíval tak od jara do podzimu, od toho radostného léta, kdy byla v Praze slavná korunovace Leopolda II., kdy on, P. Matouš Vrba, obléknuv slavnostní sutanu, stál s duchovenstvem u křížovnického kostela a vítal svého krále, za kterého se modlil, pohnut a s nadšením, protože v něm vítal lepší budoucnost a novou dobu poníženému jazyku českému, a těšil se jako všichni vlastenci, že se zazelená kmen staročeský.
To bylo na podzim toho roku 1791 a na jaře příštího zemřel král Leopold II. Hned potom vyhlásili Francouzové veřejně vojnu jeho synu jakožto králi uherskému a českému.
„To jen ti Francouzové jakubínským duchem prodchnutí. Král ne, ó král Ludvík ne, ten vojnu nechtěl,“ hájil všude P. Vrba, když na těch cestách dostal se do řeči o té vojně francouzské. „Dokonce nechtěl, ale donutili ho, musil se do toho dekretu podepsat. A teď jen vojna, vojna, a my nic. Teď se jen všecko vztahuje na francouzské okolostojičnosti, my nic, teď se obecní letopisové ve francouzské proměnili, a my, my Čechové utřeme hubu. Náš český jazyk do škol, do ouřadů, bože, všechno to mohlo být! Páni stavové o to již jednali a král Leopold, pánbůh mu dej věčnou slávu, ten chtěl – ale umřel, to neštěstí! A teď ta vojna s těmi jakubíny. O Bellona saeva!“
Pro tu vojnu se také jeho plášti zvolna ulevovalo. Lidé měli málo peněz a na knížky ještě míň. S plným však pláštěm a deštníkem se P. Vrba nikdy do Prahy nevrátil. Uvěřil nebo rozdal a hradil ze svého dědictví, z kapitálu, který mu nebožtík farář Hejna odkázal.
Ta Bellona saeva bouřila sic na jihu a v říši, v rovinách Lombardie a při Rejně hřměla děla a tekla krev tisíců, ale P. Vrba vídal i na svých pochůzkách v poklidných krajinách nárazy té válečné vichřice. Co vojska teď potkával! Silnice se ozývaly hromadným dunivým krokem, kotouči prachu černaly se gamaše, probělávaly se vojanské fráčky, rudě, zeleně, modře vyložené, a nad kaškety pěchoty, nad huňaticemi granátníků s těžkým „teletem“ na zádech se svinutým pláštěm na něm míhaly se blesky bodáků.
Povozy se uhýbaly, zajížděly na samý kraj silnice, aby vojsko mělo volno. P. Vrba často musil až za příkop, a tu stál a přehlížel s účastenstvím zardělé pěšáky, veliké tesaře vojanské s koženými zástěrami, se sekyrou v bílém koženém pouzdře na rameně v čele setniny, přehlížel vojáky za nimi, jak se nutí, jak pospíchají, až se jim v týle copánky třásly.
A jak každého litoval, na kterém bylo znáti, že už nemůže, že jde ztěžka, že nohy bolí nebo že kulhá, že ho obuv bolestně, do krve dře!
Samý mladý lid kolem přecházel, většinou samí rekruti; jen kaprálové s lískovkami a šikovatelé s rákoskami, staří kocouři, kteří musili opustit své ženy a děti v kasárnách a vésti tu ty k Rejnu, doplnit prapory, v nichž francouzské koule ulic nadělaly.
Při takových setkáních smekal P. Vrba čepici, třepal jí, pozdravoval a dojat i v nadšení volal přes příkop na vojáky, kteří se po něm obraceli:
„Sprovázej pánbůh!