LUCERNA
Osoby:
Mladá kněžna.
Dvořan.
Vrchní.
Mlynář.
Jeho bába.
Hanička.
Zajíček, učitelský mládenec.
Braha, sekerník.
Zima,
Sejtko,
Klásek, šumaři
Klásková.
Míchal,
Ivan, vodníci
Pan Franc.
Mušketýr.
Žan, služebník.
Komorná.
Kroužilka,
Votruba, rychtáři
Zámečtí úředníci, farář, rychtáři, družice, Hejkal, lesní panny.
(Děj za onoho času ve mlýně, na zámku, v lese a v lesním zámečku.)
Jednání prvé
Roubená, vybílená jizba tmavého, povalového stropu. V pozadí dvéře na síň. na levo do mlýnice, u nich v koutě pec, při ní tmavozelená kamna. V pravém koutě stůl, u něho při stěnách lavice s lenochem. Nad stolem v koute květovaná almarka pro knihy a písemnosti. V právo dvéře do světničky. Okno je otevřeno. Je v létě po slunce západu.
Výstup 1
Mlynář, babička.
Mlynář (sedí u stolu na lavici a píše na jednom z listů přišitých ku staré kronice. Pojednou ustane, dívá se ku dveřím do světničky, vstane, pootevře je). Babicko, jste tady?
Babička (uvnitř). Jsem, chceš něco? Mlynář. Prosím vás – (Vrátí se, usedne a vezme zase péro do ruky.)
Babička (vyjde z komory, stařenka osmdesátiletá, bělovlasá). Co pak hochu co.
Mlynář. Abyste mně tuhle pověděla. Já tady ke kronice připisuju staré proroctví, jak je říkáváte, píšu si to, aby ostalo pro pamět. Právě píšu (hledí do knihy, jakoby říkal dle toho, co napsal) o té vojně, až se půlnoční národ do naší země přižene. A teď – (vzhlédne k babičce) babičko, jak teď, co klade Sibylla
Babička. Že to bude hrozná vojna (zahledí se před se v zamyšlení, mluví vážně, avšak bez prorockého pathosu).
Mlynář (píše).
Babička. Hrozná vojna, až krev kolébkami poteče a zasteskne se jak starému tak mladému na světě živu být a nejvíc obecnímu lidu. Ale až bude nejhůř, pán bůh se smiluje, povídá Sibylla i Slepý mládenec. Tu se vojska položí mezi Blaníkem a Načeradcem a tu se začne boj. Dvanáct dní bude bojováno, třináctého se přihrne na pomoc vojsko a to povede svatý Václav a ten pojede na bílém koni. (Na okamžik umlkne, pak nachylujíc se k mlynáři, jenž ještě píše, poví měkčeji:) Napiš to, napiš, aby, kdož bude v zkormoucení číst, se utěšil. (Čeká.)
Mlynář (píše, pak ustane). Tak.
Babička. Ještě něco?
Mlynář. Prozatím jen tohle, babičko, já jen tohle o té vojně.
Babička (s úsměvem). Jak chceš, jak chceš. No, možu zas po svém (odejde do komory).
Mlynář (přehlíží, co napsal, obrací listy).
Výstup 2
Mušketýr, Braha, mlynář.
Mušketýr (vkročí ze síně).
Braha (v kožené zástěře vstoupí v týž okamžik ze mlýnice). Koho hledáte?
Mušketýr (nafoukaně). Tuhle mlynáře.
Mlynář. Co chcete?
Mušketýr. Nesu mandát ze zámku.
Braha (s úsměškem). Mandát.
Mlynář. Komu?
Mušketýr. Vám, mlynáři, od pana vrchního.
Mlynář. Mandát mně? Od vrchního? Tady ve mlýně jeho mandáty neplatí. Tady není u sedláka nebo u chalupníka, a nestraší tu robota. Tu jsem pánem já sám.
Mušketýr. No, vždyť já taky o robotě nic, o kontribuci nic, ani ne o lípě, o tom vašem soudu. Nic. ale (vyhrkne) přijede vrchnost, přišla stafeta, paní kněžna nová, co panství zdědila.
Mlynář. Hm, tak přijede.
Mušketýr. Bude tu poprvé, ještě nikdá na tom dědictví nebyla, proto všecka panství přehlíží. Šest už jich objela, šestero panství; (vypočítává) na Vlkově už byla, na Libořicích, Svojšíně, na Nedražicích a Lažanech, teď je na Březovicích a odtud přijede sem na Lohovou. Proto pan vrchní shání, běhá, aby uvítání bylo tu obzvláště slavné. Teď vám lítá po panství mandát za mandátem. A mně dal mandát, abyste, mlynáři, o tom vítání přijel rejtharsky na zámek, kůň aby byl v samém kvítí a fáborech, všecko slavně, vy že povedete sedláky; ti budou taky na koních. Vy uvítáte paní kněžnu a.
Mlynář (vpadne). Tu neuvítám, protože nikam nepojedu. Ještě vítat, slavit za to, že mne chce vrchnost připravit o lípu, o mé právo.
Mušketýr (žasna). Tak! Ale mandát poroučí – (vzpomene si). To jako ten první mandát.
Mlynář (ironicky). Máte ještě nějaký?
Mušketýr. Ještě druhý a ten poroučí, aby to děvče, co tu máte ve mlýně, ta schovanka.
Braha (sebou trhne).
Mušketýr. Aby přišla za družici: půjdou družice, celý houf, a to děvče tady.
Mlynář. Taky nikam nepůjde.
Braha. Ne, nikam nepůjde.
Mušketýr (zpupně na Brahu). Co vy – Vy mlčte!
Braha. Já? Tady mám taky slovo, abyste věďal. Hanička je má, aspoň trochu má. Já ji našel, víte-li vy – když jsem se vracel z vojny, z té nešťastné vojny, a já byl v ohni a ne za pecí jako někdo, a zraněný jsem šel, víte-li, vy mandáte. Belhal jsem se, a tu jsem ji našel v šírém, na večír, v příkopě u cesty. Bylo na podzim, na večír, po dešti, sychravo, mraky se hnaly a vítr fičel, až mně to bralo plášť. A to děvčátko v příkopě; choulila se, třásla zimou. Všichni ji opustili. Panstvo jelo kolem, jenerálové a kapitáni a vojsko, co vyhráli, a nic. Jen si na ni ukazovali a ještě se ušklebovali. Churota cizí! A domácí šli kolem, utíkali, modlili se i plakali a pro pláč, pro samé modlení neviděli; nechali ji, a tak jsem se jí ujal, sám jsem sotva lezl, sebral jsem ji jako ptáčka, když ho vichřice vyhodí z hnízda.
Mlynář. Braho, nač mu to vykládáte?
Braha. Aby věďal, že mám na ni právo, já – já.
Mlynář (k mušketýrovi). Už jsem řek’.
Mušketýr. A tak to mám vyřídit panu vrchnímu? A ten mandát.
Mlynář (nedbaje ho. obrátí se k Brahovi). Jak je s oprávkou?
Braha. Právě proto jsem přišel.
Mušketýr (vpadne). Tak tedy, mlynáři.
Mlynář